Život odměňuje akci, ne přemýšlení

Představme si dvě podobné osoby. Chtějí natáčet rozhovory se zajímavými lidmi.

První si chce všechno rozmyslet a vyšperkovat.

Druhý vezme telefon a zavolá několika ze svých známých s tím, že by chtěl dělat rozhovory a s dotazem, jestli by nechtěli být první.

První už přišel na nějaký zajímavý název. Ale ještě potřebuje spoustu věcí.

Druhý mezitím natočil svůj první rozhovor na svůj starý mobil a dal ho na internet.

První vybírá techniku. Kameru, světla, mikrofon. Je toho hodně k probrání.

Druhý má zpětnou vazbu od lidi, kterým rozhovor poslal. Ví, na co by si měl příště dát pozor a co se jim naopak líbilo.

První má vybranou techniku, ale přemýšlí, kde natáčet, o čem natáčet a koho pozvat.

Druhý oslovil dalších pár lidí, se kterými by chtěl udělat rozhovor. Někdo ho odmítl, ale dva přijali pozvání.

První našel perfektní místo na natáčení. Dokonce i vymyslel scénář a pozval jednoho člověka. Ten ale odmítl pozvání a to ho dostalo do úzkých.

Druhý natočil další dva rozhovory. Dostal další podněty a už začíná tušit, jakým směrem by to chtěl směrovat.

První sebral odvahu a oslovil další lidi. Nakonec i jeden přijal pozvání.

Druhý má už za sebou několik rozhovorů. Začíná se to pro něj stávat rutinou. Zvykl si, že ho lidi často odmítají a často mají negativní recenze. Už nad tím ale neuvažuje.

Prvnímu se nakonec podařilo natočit první díl rozhovoru.
Nic ale nebylo tak dokonalé, jak bylo původně plánováno.
Uvědomil si, že možná dělání rozhovorů není pro něj. Že ho to možná nebaví tak, jak doufal.

Co si z tohoto krátkého povídání odnést?

První člověk všemu dává velkou váhu a s tím souvisí velký tlak na výsledek. Když není výsledek v souladu s vloženým úsilím a očekáváním, tak se dostaví úzkost.

Bylo to něco nového. Nevěděl, jestli má na to vlohy, jestli ho to bude bavit.

Jaký pak má smysl se tak připravovat? Není lepší do toho prostě skočit?

Druhý do toho skočil bez očekávání.

Kdyby natočil první rozhovor a necítil to tam, tak to může zabalit a jít zkoušet něco jiného. Nemá tam žádný mentální závazek.

To samé platí pro praktiky a teoretiky. Teoretik může dlouho studovat, jak pracovat se dřevem a praktik s ním prostě začne pracovat.

Ve chvíli, kdy u teoretika přijde na věc, tak přijde frustrace, protože to nevypadá tak, jak to studoval a jak by to mělo vypadat.

Praktik mezitím pokazil nepřeberné množství dřeva, ale stylem pokus-omyl se s tím dřevem opravdu naučil pracovat.

Opět. Neměl na začátku očekávání, že to musí být dokonalé.

Šel do toho s tím, že se dřevem pracovat neumí. Takže nebyl frustrovaný z prvních nepěkných výsledků.

Teoretik se to naučil teoreticky a myslel si, že ví, jak pracovat se dřevem.

Ale všechno chce praxi.

Teorie nás může posunout. Může nám ušetřit čas, abychom neobjevovali slepé uličky.

Ale teorie z nás neudělá dobré praktiky.

Jestli chceme něco skutečně umět, tak to vyžaduje především akci, ne přemýšlení.