Argument pro naivitu

Jsou racionální a naivní křesťané. Mám jednoho kamaráda, který je stejně jako já křesťanem, zároveň se však snaží držet určitou hladinu kritického odstupu. Snažím se o totéž, řekl bych však, že on je v tom značně úspěšnější. Jeden z jeho bonmotů jsem slyšel několikrát citovat několik jiných lidí, ten oblíbený bonmot se týká zázraků. Těch nejmenších. Vlastně onoho iracionálního "dnes jsem cítil Boží dotek, protože se mi stala věc, kterou mě On určitě provedl". Jde o ta tvrzení těch naivních křesťanů, kteří sdělují až moc intimností o svém vztahu s Bohem, zatímco racionální křesťané se nepovažují za dostatečně troufalé, aby z čehokoli, co se jim v životě daří obviňovali Boha, protože (a teď přijde ten bonmot): "Když se něco takového stane, radši než abych v tom viděl Boží jednání, tak instintivně hledám důvody, jak situaci vysvětlit přirozeně bez Božího zásahu". Jde o dobrý racionální přístup a vlastně dost zodpovědný: nejprve se pokusím vysvětlit jev přirozeně, teprve až když přirozená vysvětlení selžou, troufnu si možná říct, že to mohl mít na svědomí Bůh.

V zasádě mi tento přístup přijde nejen sympatický, ale také správný. Bohužel s námi žijí i ti naivní křesťané, kteří Pánu Bohu děkují i za to, že se dobře vysrali a postupně zjišťuji, že alespoň částečně můžu být jedním z nich. Žerty stranou, asi jim trochu rozumím. Jsem spíš introvert, takže se na bohoslužbách veřejně nesdílím o tom, jak Bůh jedná v mém životě, ale vlastně jsem člověk, který to tak hluboce prožívá. Všímám si, že každou malou pomoc nepřičítám náhodě, ale Pánu Bohu, který mě má rád. V práci mi dlouho nechtějí přidat, pak se propouští, vyhodí kolegu, který byl o něco lepší. Proč? Bral vyšší plat. Náhoda? Nemyslím si. Řekneš "ty vidíš Boha všude, nejsi racionální". Nejsem, jsem zamilovaný. Nepotřebuji tisíc důkazů, protože se nesnažím světu dokázat, že mi Bůh zachránil zaměstnání, jsem jen ten naivní kluk, co jde školní chodbou a doufá, že ta hezká holka se usmála na něj, že to nebyla jen náhoda, nebo že to nepatřilo někomu jinému.

Jelikož jedeme argument pro naivitu, de facto iracionalitu, můžu si dovolit učinit ten největší argumentační faul: v následujícím přirovnání budu žena. Vlastně bych ani nemusel, ale je v tom příběhu důležité, abych dokázal ocenit květinu ve váze, což normálně nedokážu. Pokusím se tedy vžít do mně neznámého stereotypu: Přijdu unavená domů z práce (kde mi platí míň než mým mužským kolegům) a rovnou zamířím do kuchyně, protože jsem to právě dostala a jdu si vyvařit kalíšek. Na stole uvidím vázu, ve které je kytice rozkvetlých lilií. Vůně se lyne celým bytem, lilie jsou moje oblíbené. Na okamžik mám radost. Zajdu se podívat do obýváku, kde sedí můj tlustý manžel a s odhaleným pupkem sleduje fotbal. V levé ruce ovladač, v pravé pivko (je to pravák). Tady se na chvíli zastavme a vyhodnoťme situaci z pohledu racionálního křesťana: podívám se na kytici. Podívám se na něj, znovu na kytici, pak zase na jeho vylezlej pupek. A řeknu mu: "Co tady dělá ta kytka?!". A sama sobě řeknu: "To nemohl koupit on, určitě existuje nějaké racionální vysvětlení, jak se sem ty květiny dostaly. Možná se tady dnes otočila maminka a nechala mi je tu ona. Nebo tu byl ten pošťák, se kterým mám tajný poměr a nechal mi tu je on. Nebo tu kytici dostala Barča z bytu nad náma, ale nelíbila se jí a vyhodila ji oknem ven a v té vichřici, co byla dopoledne, vítr navál ventilačkou všechny kytky k nám a šťastnou náhodou květiny uspořádaně vlétly přímo do vázy s vodou. V každém případě to nemohl koupit on, takového gesta není schopný." To by (třeba) řekl racionální člověk. Já bych řekl jen s usměvem "jé, tos byl zase ty?" Ne protože jeho pupek vypadá na to, že to dokáže, ale protože nepřestávám věřit, že mě má rád. Prostě chci věřit tomu, že ta holka ve škole se usmála na mě - je mi jedno, jak naivní to je - protože mně se ta holka líbí.

P.S. Ten pupkatej taťka nemá být jakože Bůh. Jen stereotyp poskytující prostor pro pochybnost, kdo tam tu kytici dal. Až si to přečte moje žena, řekne mi, že jde poznat, že to podobenství psal chlap, protože žena by chápala, že větší radost než kytka by jí udělalo, kdybych vynesl smetí, vyzvedl děcka ze školky a byl s něma na hřišti, takže by mě doma vlastně nepotkala. A kdybych tady nedělal dodatečný korekce, tak má tenhle post přesně 666 slov. Náhoda? Nemyslím si.